Vandr na Mesic 16-17.7.2019

... je nadherny letni vecer. Slunce prave zapadlo za obzor a lehce se zvedl vitr. Nacervenala barva zapadu jeste umocnila cervenou barvu hliny na stenach Ameriky. V dalce jsou slyset vzdalujici se hlasy poslednich navstevniku a motory aut mizejicich k mestu. Kraj pomalu uticha a stale vic je slyset nekonecna jednolita pisen cvrcku. Obcas se ozve opozdily ptak z krovi. Na zapadnim okraji lomu stoji tremp a uprene hledi dolu. Nepestenou tvar ma pokrivenou vyrazem stesku  a nostalgie. Co vsechno uz tady zazil? Jezdi sem od detstvi a zna tu kazdy kout, kazdou stolu, I tento pohled uz ma hluboko zaryty v pameti... Ale stejne je ohromen. Hlavou se mu mihaji vzpominky, jedna pres druhou, vsechny krasne, ale vsechny smutne.. Nic z toho uz se nevrati. V lomu nikdo neni. Cim to je? Uz se spravci podarilo ho tak zabezpecit a odradit navstevniky vyhruznymi cedulemi nebo se proste lidi spokoji s pohledem od cesty? Kraj tone v milionech odstinu zapadu a on zase vidi tu puvodni krasu a slavu Ameriky, usarny oprene o skalu, ohen na namesticku a nezapomenutelne mesicni noci, kdy cely lom zari mesicnim svetlem. V dalce zapiskaly pneumatiky auta a vytrhly trempa ze sneni. Pomalu stoupa po naspu a pokracuje smerem na Mexiko. Je u cile sve cesty. Ucarovan stoji na kraji Mexika a ve zbytcich zapadu se mu lesknou slzy v ocich... Zacina noc a nad krajem Amerik vychazi Mesic postupne se zahalujici do stinu Zeme, je zatmeni... prvni prazdninovy uplnek - smutne vyroci poslednich let...