Vsadím se, že každý z Vás si byť jen v duchu někdy odpovídal na otázku: "Co všechno si s sebou vzít na pustý ostrov?". Odpovídali jste nůž, sirky, jídlo, stan, telefon, kamaráda, televizi, počítač? Už jste vůbec někdy přemýsleli nad tím, co vše k životu člověk v současné době bezpodmínečně potřebuje? Napadá vás mobilní telefon, auto, dům, peníze? Nebo třeba jen vzduch, voda a potrava? Přemýšleli jste někdy nad tím, že se miliony generací před námi spokojili s naprostým minimem oproti dnešním potřebám a nejen že přežili, ale zanechli nám Zemi čistou a nezdevastovanou? Přemýšleli jste někdy nad tím, jak dlouho člověk dokáže na Zemi přežít bez prostředků dnešní civilizace - na Zemi která je naším domovem? Já ano! Fascinuje mne, kolik věcí dnešní člověk potřebuje k tomu, aby pouze přežil, nemluvě o životním komfortu nebo postavení v společnosti. Považujeme se za nejvyspělejší formu života a přitom by pravděpodobně vetšina z nás nepřežila kdyby se naše civilizace náhle zhroutila. Rozhodl jsem se provést pokus, který prověří jak moc náročné je přežít tam, kde jsme doma s minimem prostředků které nám příroda do vínku nedala. Často se v podobných úvahách objevuje číslo tři, tedy vzít si tři veci. Snažil jsem se opravdu omezit a vybral si jednu - nůž.
Bude se jednat o týdenní zkoušku přežití v některém z neobydlených území v Českém pohraničí. Kromě bot a oblečení je povolena pouze jedna věc a to nůž. Jeho velikost není omezena. Přemístění do posledního civilizovaného místa je libovolné (vlak, autobus), dále pak pěšky. Volba vhodného místa je libovolná, stejně tak jako není problém týden ztrávit kočovným způsobem. Po opuštění posledního dopravního prostředku je zakázáno používat jakékoliv prostředky civilizace byť i jen nalezené v přírodě (PET lahve, dráty z plotu, lapače hmyzu, pařezy, krmelce, atd.).
V současné době je vybráno pohraničí Český les, případně území okolo Šluknovského výběžku. Vážným kandidátem byl BVVP Ralsko, ale vzhledem k vysoké kontaminaci vod ropnými látkami byl zavržen.
21.5.2011
S konečnou platností je zvolen jeden z rozsáhlých vojenských újezdů na území ČR. O který újezd se jedná z bezpečnostních důvodů zveřejním až po ukončení akce.
Termín konání je stanoven na měsíc červen. Zahájení akce v sobotu v 6:00, konec akce následující sobotu v 12:00
7.7.2011
Bohužel mi to naprosto nevychází v práci, takže to vidim spíš na červenec nebo srpen.
Díky letošní vysoké pracovní vytíženosti se podařilo vyrazit jen na pět dní a i zato jsem rád. Následující text detailně popisuje celou akci den po dni, hodinu po hodině.
Je právě 14:00 22.8.2011 a já se nechávám vysadit na parkovišti Valdek 2 ve vojenském újezdu Brdy. Domlouvám si termín odvozu zpět domů na pátek 26.8.2011 cca 10 hodin. Pátrám po okolí a vydávám se silnicí přímo do středu prostoru. Po několika krocích spatřuji v zákoutí na lavičkách několik bavících se vojáků. Postávám a sleduji, co se bude dít. Do vojenského újezdu Brdy je totiž krom svátků vstup bez povolení zakázán a já nechci mít potíže hned na začátku. Po chvíli přijíždí na skůtru dva mladíci a dovolují se mě na vsup do prostoru, prý se chtějí vykoupat v nedalekém rybníce. Odpovídám, že nejsem voják, a že také čekám, co se bude dít. Po chvíli se četa vojáků zvedla a vydala se po té samé silnici, na kterou mám namířeno já. Nechávám jim chvíli náskok a pak se vydávám za nimi. Každou chvíli se otáčejí a tak jdu lesem souběžně se silnicí. Les je neudržovaný plný spadaných stromů a tak četu brzy ztrácím z dohledu, což vítám. Snažím se postupovat stále na dohled souběžně se silnicí, v čemž mi pomáhají vojenská auta, která po ní občas projíždí. V podobném smyslu postupuji asi dvě hodiny. Někdy se k silnici přibližuji tak, že se musím před projíždějícími auty krýt a někdy se naopak tak vzdaluji, že je jen tlumeně slyším. Místy překračuji malé potůčky, které stékají s kopců rozprostírajících se po mojí levici. Zdají se mi pro moje účely příliš malé. Stále čekám, že přijde větší potok, který by měl napájet malou přehradu, která se nachází vpravo přes silnici v menším údolí. Po asi další půl hodině postupu matně slyším klokot vody. Chvílemi mi připadá, že je to jen šumění větru v korunách stromů, jindy slyším zřetelně vodu. Za chvíli je jasno, přicházím ke krásnému potůčku asi dva metry širokému s průzračně čistou vodou, kterou hned plnými dlaněmi hltám. Je dost teplo a cesta náročná, takže voda přichází v pravou chvíli. Vypadá to, že potok stéká přímo z kopců nalevo, což mi vyhovuje, přesně tam bych se chtěl dostat. Pokračuji tedy proti proudu potoka. Nesčetněkrát jej přeskakuji sem a tam, podle toho kde je cesta lepší. Cestou potkávám hromady hub. Po chvíli pozoruji, že jsem ztratil tkaničku, kterou jsem měl připevněno pouzdro nože k noze. Vracím se pro ni, protože bez tkaničky se nůž v pouzdru různě mele u boku a nejde si pořádně ani sednout. Za další se tkanička může hodit na cokoliv jiného. Naštěstí ji asi po deseti minutách nacházím. Připevňuji ji tentokrát pečlivěji a pokračuji dále proti proudu. Dostávám se do skutečné divočiny, kam asi málokdy vkročí lidská noha. Chvílemi prostupuji bažinami, chvíli potok protéká krásným lesem. Po chvíli narážím na roztomilou malinkou přehradu, zhruba 50x50 metrů. Chvíli odpočívám a za nedlouho pokračuji dále proti proudu. Procházím přes paseku s dávným posedem a po několika stech metrech se znechucením zjišťuji, že se potok znovu vrací k silnici. Překračuji ji a prohlížím terén, kterým dále potok pokračuje. Jde o neprostupnou mladinu a tak se vracím zpět po proudu. Po zhruba 200 metrech nacházím maličký přítok právě z kopců, do kterých mířím. Rád bych se sice utábořil u většího potoka, aby se v něm dalo také vykoupat, ale když bych si postavil malou hráz, tak by postačil i tento. Vydávám se tedy proti jeho proudu přímo do kopců. Bohužel potok brzy končí či lépe řečeno začíná v rozlehlé lesní bažině. Vracím se tedy zpět k většímu potoku a pokračuji po jeho proudu. Procházím znovu paseku s posedem a u malé přehrady nacházím další přítok z kopců. Tentokrát jde o větší a živější potůček slibující delší trasu než ten minulý. Stoupám do příkrého kopce proti proudu a okolní les se pomalu začíná měnit v bažinu. Nacházím pár brusinek a protože nemám hlad, tak si je schovávám na ráno do kapsy. Bažina není hluboká, ale postup silně zpomaluje. Potok teď slyším někde hluboko pod sebou pod vrstvami mechu. Za nedlouho se mi zdá, že slyším zase veselejší klokotání a skutečně, bažina končí a objevuje se zase pěkný les. Rozhlížím se a nemohu uvěřit svým očím, vidím známou brdskou kempovou lavici se stříškou z igelitu, dále několik klasických lavic tvořících kruh okolo pečlivě vymeteného ohniště s předpisově položenou smrkovou větvičkou. Našel jsem kemp! Tady uprostřed vojenského prostoru? Prohlížím každou maličkost a moji pozornost upoutává autolékárnička přitlučená na stromě jako skříňka. Na dvířkách je namalován fixou kosočtverec coby známý obrázek ze školních lavic. Otevírám ji a nalézám kempovku (návštěvní kniha kempu). Se zájmem ji otevírám a čtu: "Camp Čurák II". Podiven názvem pročítám stránky kempovky psané podobnou češtinou jako název kempu sám. Poslední návštěvníci zde byli podle zápisu dnes! Pod lékárničkou nacházím něco, co vypadá jako dělostřelecký granát, nebo lépe řečeno zbytky dělostřeleckého granátu. "Co tu asi dělá? Kdo se s ním sem táhnul? Ani jsem v tu chvíli netušil, jak brzo dostanu odpověď na tyto otázky. Místo je to pro moji akci jako stvořené, ale nechci, aby mě tu někdo našel, proto se snažím prozkoumat terén ještě výše nad potokem. Po pár krocích se mi cosi míhá pod nohama, zaostřuji a vidím krásnou asi 70cm dlouhou užovku! Pozoruji ji až do hnízda a říkám si, "až budu mít oheň, tak si pro tebe přijdu"! Dále nacházím již jen bažinu, a proto se vracím zpět po proudu potoka. Nedaleko nad již známou pasekou nacházím poměrně hezké místo s dávným ohništěm a unaven cestou rozhoduji, "zde zůstanu" Den se trochu nachýlil a je nejvyšší čas začít stavět přístřeší. Dávám se hned do práce. Nacházím delší rovný kmínek a opírám jen o vetší vzrostlý smrk zhruba 1,5 metru nad zemí. Sbírám další kratší klacky a střídavě je opírám o delší kmínek a tak vzniká konstrukce "střechy" Povalující se klacky dochází a tak si kácím malou soušku. Najednou cítím v pravém zápěstí, které svírá nůž bodavou bolest. Vosa. Asi se jí nelíbilo, že kácím strom, v jehož kořenech mají hnízdo a tak to šla řešit. Přemluvila mě, jdu si vybrat jiný stromek. Konstrukce je konečně hotova a tak teď snáším z celého okolí chvojí a kladu jej na konstrukci tak, aby vznikla neprostupná střecha. Po asi dvou hodinách práce koukám na celkem povedený přístřešek. Ještě nanosím chvojí coby matraci a skládám se vyčerpán na kmen který leží u ohniště. Po chvíli odpočinku se jdu na paseku k velkému potoku vykoupat a napít. Kupodivu stále nepociťuji hlad. Je už skoro tma a jen tak tak nacházím potmě cestu zpět k přístřešku. Na vedlejším stromě mě zaujímá světlá cedule asi tři metry nad zemí. V šeru obtížně čtu: "Camp Čurák I". V noci se díky zvyku na měkkou matraci občas převaluji, zima mi ale není. Chvojí izoluje dobře. Budím se, když už je venku světlo a ve stromech čilý ruch. První na co myslím je hlad. Nyní už se žaludek nekompromisně hlásí o slovo. S klidem mířím ke kameni, na kterém jsem si včera nechal brusinky. Najednou je všechny sypu do pusy a po pár přežvýknutí polykám. Snídaně nic-moc. Tedy myslím objemově. Nacházím mladší smrčky a trhám mladé jehličí, abych se dorazil. Bohužel už dávno není jaro a větvičky už jsou dost zdřevnatělé a chuťově nevalné. Na dnešek mám naplánováno rozdělání ohně. Vydávám se do okolí pro vhodný materiál. Potřebuji březovou tyčku jako vrták, lipové prkénko a ohnutou smrkovou větev jako luk. Tětivu si chci vyrobit z koženého opasku kalhot. Po chvíli nacházím suchou břízku, v koruně jsou vhodné větve a snad i suché. Počínám s jejím kácením. Když jsem asi v půlce, slyším z větší dálky tupý výstřel. Říkám si: "asi mají vojáci střelby, je dobře, že tak daleko..". Bezprostředně na to slyším nad hlavou zvláštní hvizd zakončený ohlušujícím výbuchem v těsné blízkosti. Tlaková vlna mi krásně protřepala kalhoty. V milisekundě obracím myšlenky, "zřejmě je dělostřelecké cvičení a já se nacházím nedaleko tečů" Nato přichází další série výstřelů opět s hvizdem a neméně silnými výbuchy. Začínám chápat, že mi nad hlavou létají dělostřelecké granáty, podobné jako jsem včera našel nahoře. Vypadá to, že si budu muset zvyknout. Za dunění výbuchů kácím břízku a utínám vhodnou větev z koruny stromu a opracovávám ji v rovný kolík, zakončený na obou koncích špičkou. Z další větve zhotovuji babku, pomocí které budu vrták držet na místě. Zbývá najít materiál na prkénko a luk. Za tímto účelem sestupuji dolu na paseku a ještě kousek pod ni. Celkem rychle nacházím na zemi krásně ohnutou smrkovou větev, přímo rostlou jako luk. Dále prohledávám okolí paseky a poohlížím se po nějaké té lípě. Bohužel kromě statného dubu, bříz a mnoha osik žádný listnáč nenacházím. Opět se začíná o slovo hlásit žaludek. Těch pár brusinek a větviček s jehličím moc energie tělu nedodá. Můj pohled se zastavil nad kusem rozryté půdy mezi statnými smrky. Říkám si, "co tam ty divočáci asi hledají.."? Beru klacek a zarývám jej hluboko do zkypřené země. Odtrhávám velký kus půdy s kořeny. Na několika místech na první pohled nápadně svítí bílé konečky kořínků. Ani moc nepřemýšlím zda to jde vůbec jíst a hned jeden končí ve mě. Není to tak špatné, chuť je asi jako chřest. Vyrývám další a další a cpu se jimi. Některé jsou silnější o málo více než sirka, některé jsou tenoulinké jako vlas. Neohrnuji nos nad žádnými a poctivě vše spásám. Asi po půl hodině se cítím alespoň trochu plný. Pokračuji tedy v hledání vhodného prkénka. Ani na druhý pokus nejsem s lípou úspěšný a tak dávám za vděk kusu odloupnutého dřeva z vývratu smrku. Sice vím, že v případě smrku je při rozdělávání ohně jen samý čoud a žhavé nikde, ale zkusit to musím. Vracím se do mého tábořiště a začínám s výrobou dalších propriet k rozdělání ohně. Na luk jsem udělal plochou špičku tak, že na ni jde nasadit přezka opasku. Na druhé straně vyřezávám obdélníkový otvor skrz celou větví, do kterého později prostrčím podélně rozříznutý opasek a tak zhotovím tětivu luku s regulovatelným napnutím. V poslední řadě ořezávám prkénko do roviny a zhotovuji v něm zářez ve tvaru "Vé". Ve vrcholu zářezu načínám díru pro vrták a celý systém sestavuji. Pohyby luku sem a tam se roztáčí vrták do slušných otáček. Levou rukou jej pomocí babky přitlačuji do řezu. Nesmím ale moc, protože se pak začne tětiva luku po vrtáku smýkat a vrták se netočí. Po pár pohybech zjišťuji nepříjemnou věc, jsem abnormálně rychle zadýchaný, ubývají síly a srdce buší jako o závod. Neberu na to ohled a poctivě roztáčím vrták. Po chvíli jde od špičky malý proužek dýmu a později slušný čoud. Ještě několik tahů a vrták vyskakuje z důlku a celý systém se hroutí. Chvějícíma se rukama opatrně nožem rozhrabuji hromádku pilin, které se utvořily ve výřezu, ale po žhavém kousku ani památky. Vysílením odpadám a odpočívám. Je to jasné, chce to lipové prkénko a nejlépe stonek orobince. Kde tohle ale tady sehnat? Po pořádném odpočinku zkouším celou věc ještě jednou se stejným výsledkem. Dělostřelecká show stále nekončí a já začínám opět pociťovat hlad. Kupodivu ale cítím mnohem silněji únavu a apatii. Nejraději bych jen ležel a nehýbal se. To ale není moc možné. Musím zase "nabagrovat" nějaké kořínky. Vydávám se ke kraji paseky, kde jsem minule našel rejdiště divočáků. Jde se mi velmi ztěžka. Nohy jsou jako plné kamení a každý krok znamená velkou námahu. Srdce mi tluče jako při maratonu a cítím jej až v krku. Za chvíli nacházím rozrytou zem. Snažím se najít kořínky ale tentokrát bez úspěchu, že by tady byly všechny vypaseny? Pokouším se hrabat i v místech kde není zem rozrytá, ale taktéž bez úspěchu. Hrabání mi bere hodně sil a začíná se mě zmocňovat beznaděj. Hlad není o nic horší, než kdykoliv jindy večer, když se třeba nenaobědvám, zato únava je nesmírná. Najednou nacházím místo s kořínky, každý otírám a poctivě jej vkládám do úst. Snažím se nacpat co to jde, abych doplnil co nejvíce energie. Začíná se stmívat, dokonce i střelby ustávají a tak se vracím na svůj flek. Ještě naposled marně zkouším rozdělat oheň a natahuji se pod prvními hvězdami. Oheň tedy ani dnes nebude. Je to škoda, protože všude roste hodně hub a ty by byly vhodnou potravou. Takto syrové se údajně jíst nemají. Když se mi klíží víčka, zalézám do přístřešku a usínám. V noci si vyčítám, že jsem neposekal a nenasušil něco trávy, protože je zem tvrdá a jde z ni zima. Ráno mne vzbudil již pořádný hlad. Vylézám a zjišťuji, že drobně prší. S obavami hledím k obloze a ta je zatažena těžkými mraky. Zapomenuv na hlad rychle sekám další ještě suché chvojí a vylepšuji střechu a "matraci". Únava je ještě silnější než včera. Uvědomuji si, že pouhými kořínky se živit nepůjde. Zkouším naříznout kůru břízy, neboť její míza je neobyčejně výživná, ale podle očekávání teď před podzimem nevytéká ani kapka. Vzpomínám si na místo, kde jsem první den našel brusinky a vydávám se tam. Je to mírně do kopce a já postupuji jen velmi pomalu. Mám pocit, že každou chvíli omdlím. Občas nacházím pár borůvek, ale není jich ani půl hrsti. Všude nalézám spousty cestiček od zvěře. O jejich používanosti mne přesvědčuje čerstvý trus. Nebyl by problém přes noc udělat past, nebo zhotovit z tkaniček od bot oko, ale k čemu to, když pozření syrové divočiny by mohlo mít smrtelné následky? Místo, na kterém jsem předevčírem natrhal brusinky nenacházím a tak sestupuji znovu dolů. Vojáci začínají opět střílet. Dnes slyším svist projektilů ještě blíž než včera. Během pár okamžiků rozhoduji - musím pryč. Jednak potřebuji najít lípu a orobinec na oheň, jednak potřebuji najít k jídlu něco jiného než kořínky a jednak už mi duní hlava z těch ran. Balím všechny vyrobené náležitosti a pomalými kroky opouštím tábořiště. Procházím paseku a míjím malý rybníček. Zastavuji se na hrázi a napadá mne spásná myšlenka. V té kaluži je snad alespoň jedna ryba. Když ji vypustím, snadno ji chytnu. Přeci jen sníst syrovou rybu by nemělo zanechat větších následků. Je to přesně to, co bych teď potřeboval nejvíc - maso. Opírám se nohou o první prkno stavidla. Je ve svém vedení volné a hned pod ním vytryská pramének vody. Zouvám se, skáču to šachty za stavidlem a nožem nadzvedám prkno. Okamžitě se na mě valí masa vody a na hladině rybníka se vzedmula vlna. Odhazuji prkno, vylézám z šachty a s uspokojením se dívám na obrovské množství vody valící se odtokem z šachty dále do potoka. Nevím proč, ale ten pohled je tak příjemný, že na chvíli zapomínám na únavu. Asi po 20ti minutách je hladina rybníka o jedno prkno níže a já znovu skáču do šachty, abych uvolnil další. Bohužel s ním ale nemůžu ani pohnout. Zkouším zapáčit nožem, ale pod představou jeho zlomení rychle přestávám. Smůla - rybí hostina se konat nebude. Vracím do stavidla první prkno, obouvám se a vydávám se na dlouhou cestu po proudu potoka, kde tuším větší přehradu. Cesta jde velmi pomalu, každou chvíli zastavuji a vydýchávám se. Ještě, že je to z kopce! Mám vyschlo v ústech. Chci se napít z potoka, ale upuštěním rybníčku jsem si jej chytře zkalil tak, že už voda není čirá jako předtím. I přes to nabírám vodu do dlaní a plnými doušky piji. Cestou nacházím roztrhané dělostřelecké granáty, spousty padlých stromů a jinak nic. Asi po hodině pomalého postupu potok podtéká pod silnicí a pokračuje s ní rovnoběžně. Vystupuji na silnici a snažím se jít po samém okraji, abych dříve spatřil případné auto já než jeho posádka mě. Po několika stovkách metrů můj pohled spočinul na bohatě obaleném ostružiní. Jedním skokem jsem ze silnice dole a už si cpu pusu slaďoučkými ostružinami. S každým soustem, jakoby se mi vlévala síla so těla. Poctivě jsem očesal vše, co bylo a s o poznání lepší náladou pokračuji dále. Míjím odbočku doprava do kopců, ze kterých jsem přišel a na ceduli čtu: "Cílová dopadová plocha, vážné nebezpečí ohrožení života". V mžiku chápu všechen ten rachot, co mě tam nahoře doprovázel. Kdykoliv to jde, tak se snažím jít lesem při kraji silnice, neboť cesta je rovná a já bych byl vidět bez problému z auta, které bych ještě ani neslyšel. Chvílemi jde postup lesem dobře, chvílemi musím na silnici. Zanedlouho opět narážím na ostružiny a zase vše spásám do posledního kousku. Silnice nyní prochází lesem v místech, kde je vyloučeno jít bez větších potíží a poškrábaných nohou. Šplhám tedy na silnici a postupuji dále po ní. Asi po dvaceti minutách vidím na obzoru světla motorky, okamžitě skáču dolu ze silnice do houští, naštěstí už tady není tak husté. Ukrývám se a čekám, až motorka projede. Odměnou za čekání mi je opět pár ostružin, ve kterých právě ležím. Čekám už notnou chvíli, ale motorka nikde. Skoro to vypadá, že zastavila nebo odbočila ze silnice jinam. Po chvíli se odvažuji na silnici a skutečně, nikde ani živáčka. Postupuji tedy nyní s dvojnásobnou opatrností. Zanedlouho vidím asi dvě stě metrů před sebou odbočku doprava a na ní hned po pár metrech závoru a strážní budku. V budce spatřuji vojáka, ale to už se opět kryji v křoví. Nedá se nic dělat, následující úsek musím překonat lesem téměř plížením. Neustále sleduji postavu v budce a vypadá to, že žádnou pozornost nebudím. Když mám budku daleko za sebou, narovnávám záda a sám pro sebe si říkám, že od dob mého vojančení, se v armádě nic zvláštního nestalo. Asi po další půlhodině postupu odbočuji doleva na polní cestu, asi po 100 metrech přicházím ke krásné přehradě. Je celá v lese, jen na hrázi a pod ní je tráva. Hned vlevo mě upoutává roubená chata, zřejmě rybářská bašta. Procházím po hrázi na druhý konec. Posledních asi 10 metrů je mostek přes přepadovou část hráze. Vody je ale málo a tak tudy žádná neteče. Seskakuji dolů na beton a mířím k vodě. Úsměv na rtech mi loudí právě nalezený orobinec, který bude bezpodmínečně nutný k rozdělání ohně. Trhám tři stébla a s potěšením ze sebe svlékám věci a lezu do vody. Osvěžení je úžasné! Chvíli se plácám u břehu a pak se vyhřívám na betonu. Usínám. Ostružiny přece jen nemají tolik potřebných živin a tak únavu stále velmi silně cítím. I srdce stále bije jako zvon, ale obojí v menší míře než dopoledne, ještě před ostružinami. Po tolik potřebném odpočinku se oblékám a vyrážím směrem, kde tuším konec lesa, neboť mi stále ještě chybí lipové prkénko. Cesta je nyní doslova lemována ostružinami a malinami. Je jich tolik, že jich tolik ani nemůžu pozřít. Nevadí to, ještě mě čeká cesta zpět a také dva další dny… Asi po hodině cesty se les trochu prosvětluje a za chvíli stojím na louce s přenádherným výhledem do údolí. Je vidět pár vesniček a taky obrovská přehrada. Zítra se k ní podívám, slibuji si. Vydávám se luční cestou vzhůru k nejbližší vesnici. Po cestě nacházím planá jablka a hned si jich pár trhám do kapes. Jsou neskutečně kyselá, ale je to jídlo. Na kraji vesnice přede mnou konečně stojí lípa. Pátravě hledím do její koruny a vidím vhodnou větev. Šplhám nahoru a pomalu jí nožem krájím. Snažím se vyvarovat jakéhokoliv hluku, čím méně lidí o mě bude vědět, tím lépe. Za chvíli již mám větev v ruce a postupuji zpět do lesa. Po cestě znovu odpočívám, jednak pociťuji obrovskou únavu a jednak k tomu přímo vybízí výhled do kraje. Slunce pomalu míří k obzoru, když se znovu vydávám na cestu. S mírnými obavami sleduji červánky a sám sebe přesvědčuji, že pršet určitě nebude. Mám v plánu se utábořit hned na kraji u potoka, abych ještě stihl rozdělat oheň. Scházím lesem k potoku a pátrám po vhodném místě. Okolo je všude ale hodně vlhko a spaní by zde bylo nemožné. Postupuji tedy proti proudu. Procházím nepěkným lesem, všude se válí uhnilé břízky a místy jsou bažiny. Nedá se nic dělat, musím dojít až zpět k přehradě. Cestou ještě nacházím troud a po delším pochodu jsem opět na hrázi. Zalézám do lesa, abych si upravil do finální podoby lipovou větev a orobinec. Z větve vyřezávám úzké prkénko s výřezem ve tvaru V a důlkem pro "vrták" Úprava orobince je mnohem jednodušší, stačí jej oloupat a hůlka je na světě. Je již velké šero, když jsem s prací hotov. Nebe je stále krásně azurové a tak není důvod k obavám spát "pod širákem" Náhle slyším zvuk motoru nákladního automobilu. Zvuk sílí a po chvíli se na hrázi objevuje PV3S tzv. vejtřaska a z ní vyskakuje asi 10 vojáků. S neuvěřitelným hlukem se vrhají do vody. Sedím na kraji lesa a pozoruji je. Zdá se, že o mě nemají ani potuchy. Vychází první hvězdy, když odjíždějí. Motor auta slyším ve večerním tichu ještě hodně dlouho, až docela mizí v kopcích a druhé straně. Připínám na kraťasy nohavice, oblékám bundu a uvazuji kapuci. Sleduji hvězdy, všímám si průletu ISS a usínám. V noci mě budí ohlušující rány. Ono se střílí i v noci? Probouzím se přímo vstříc přicházející bouřce. Blesk stíhá blesk a v těsném závěsu se rozléhají hromy. Nad údolím s přehradou se právě chystají srazit snad tří bouřky. Vítr silně kymácí korunami stromů a na hladině vytváří slušné vlny a v dálce slyším praskání stromů. Co teď? Most! Přes přepad je most! V lese je ale naprostá tma a jít lze pouze ve chvíli, když okolí prosvětlí blesk. Je jich ale tolik, že to nečiní větších potíží. Mířím v místa, kde tuším hráz. Problém bude projít úzkou cestičkou v křoví. Ta je z lesa těžko viditelná ve dne natož v noci. Náhle slyším na kapuci první kapky. Jejich počet přibývá geometrickou řadou a v mžiku stojím pod slušnou průtrží mračen. Takovéto deště miluju, ale nikoliv v případě když stojím uprostřed lesa v noci s jediným oblečením. Během ani ne minuty oblečení propouští vodu a ta mi nepříjemně stéká po zádech. Vše na mě o poznání ztěžklo a pekelně to studí. Konečně snad přicházím k hrázi, teď najít cestičku. Čekám na další blesky, které za nedlouho přicházejí. Musím být někde u mostku, ale jen trefit cestičku v křoví. Chystám se udělat krok, když mocný blesk na několik chvil prosvětluje celou krajinu. Přede mnou je asi dva metry hluboká jáma přepadu hráze. Tak tento blesk mi poslalo samo nebe, pomýšlím si a otáčím se. V rychlosti si vybírám co nejhustší strom a pod něj se schovávám. Bouře se dostává do neuvěřitelných obrátek, blesk stíhá blesk a prosvětluje vždy provazy vody visící z nebe. Stojím a snažím se nehýbat, aby se promočené oblečení co nejméně dotýkalo těla. Vítr mi to ale stejně kazí. Pokouším se najít místo, kde nejméně prší, ale marně. Déšť je tak mohutný, že prší i v lese pod stromy. Těžko se mi odhaduje čas, chvilka se mi zdá jako věčnost. Když déšť trochu polevuje, snažím se opět najít cestičku. Právě skoro přestává, když mi jeden blesk prosvítil křoví přímo v místě cestičky, spatřuji zábradlí mostku a už jej přelézám a seskakuji dolu do přepadu, abych se pod ním schoval. Je to už ale stejně zbytečné, jen těžko by se hledala suchá nitka na mém oblečení. Opět začíná pršet. Opírám se o teď jako bych to chtěl všechno zaspat. Situace nevypadá dobře. Začíná mi být větší zima než bych si představoval. Netuším, jak tu jsem dlouho. Asi po čtyřiceti minutách zase přestává pršet a já se vydávám obhlédnout rybářskou baštu, jestli tam není něco, co by mi mohlo pomoci. Kromě připravených špalků dřeva k naštípání nenalézám nic. Svlékám si promočené oblečení. Oproti mokrým věcem je mi bez oblečení tepleji. Bunda je beznadějně promočená, ta uschne až přes den, ale tričko se musím pokusit usušit teď! Po důkladném vyždímání s ním mávám ze strany na stranu jako s praporem. Sedím na jednom ze špalků, jsem k smrti unaven a začíná mi být pořádná zima. Vůbec netuším kolik je hodin a za jak dlouho asi můžu čekat den. Doufám, že nebude pršet, jinak nikdy neuschnu. Asi po hodině mávání triko trochu osychá a tak si jej oblékám. Ještě lehce studí, ale je to lepší než před tím. Opírám se zády o chatku a snažím se schoulit do klubíčka, aby byl únik tepla co nejmenší. Občas foukne vítr a mě připadá, že fouká až do morku kostí. Tělo mě úplně přestalo poslouchat a jen se třese. Vůbec to nejde zastavit. Pokouším se z ostatních špalků postavit okolo sebe zeď, abych alespoň trochu zaizoloval prostor okolo sebe. Usedám na špalek mezi dvěma postavenými zídkami a chatku, nohy tisknu k sobě a hlavu ukládám na kolena. Napadá mě přetáhnout si triko z části přes hlavu a tak vydechuji teplý vzduch přímo pod něj. Hřeje to. Přemýšlím, co mě donutilo vyměnit teplou postel doma za tuhle situaci. Když zvedám hlavu z klína, je už okolo světlo, asi jsem alespoň chvíli spal. Slunce je ještě daleko za obzorem a tak je ukrutná zima. Snažím se zahřát dýcháním, ale přestává to fungovat. Po obloze se stále honí těžká oblaka, což mě silně znervózňuje. Zkouším znovu usnout, ale daří se to jen na krátké chvilky. Z okolních lesů stoupá pára a nad protějším kopcem se začíná ukazovat modrá obloha. Nedoufám v nic jiného, než že bude hezky. Sedím zády k východu, a když na protějším kopci zpozoruji odraz prvních paprsků, vydávám se na hráz, abych jim šel vstříc. Slunce je sice již nad obzorem, ale mraky mu brání proniknout až ke mně. Chvílema prokoukne dírou v mraku a úžasně mě zahřeje. Sleduji, jak se mraky pomalu přesouvají k východu a od západu je již jen jasná obloha. Konečně už musí slunce vyjít. Směrem na západ stále žádný další mrak není, vypadá to slibně! Konečně! Slunce se do mě plnou silou opřelo. Během par minut se přestávám klepat a jen přijímám dopadající paprsky. Znovu svlékám věci a rozprostírám je. Bunda schne doslova před očima. Začíná velmi horký den a může být asi deset hodin, takže už má slunce pořádnou sílu. Vydávám se na místo, kde jsem včera ukryl věci na rozdělání ohně. Přicházím ke stromu, kde jsem spal a přesto, že jsem se snažil věci před deštěm ukrýt, nacházím všechno úplně promočené. Představa ohně se mi v několika vteřinách rozplynula. Vracím se na hráz a ulehám na beton přepadu. Voda v přehradě znatelně stoupla, ale přes přepad ještě stále nepřetéká. Vyhřívám se a usínám. Slunce už je zhruba v polovině svojí dráhy když se budím. Je mi krásně teplo, skoro až neuvěřitelné, že ještě před šesti hodinami tomu tak nebylo. Prohlížím věci na oheň a shledávám je stále nepoužitelnými. Hladově šmátrám vedle bundy, kam sem si položil jablka. Zakusuji se do jednoho a vzápětí se mi obličej zkřiví v ohavný škleb. Lepší kyselé jablko než nic, přesvědčuji sám sebe k dalším soustům. Dnes mám v plánu kromě sušení výpravu k té veliké přehradě, která byla vidět včera z louky. Oblékám se a vykračuji na cestu. Procházím známými místy ze včerejška. Na jedné pasece vidím padlý strom, který tu včera nebyl. Další důkaz o sile včerejší bouře. Zanedlouho již procházím po louce a mířím přímo dolů k přehradě. Cestou se cpu ostružinami, jak to jen jde, ale s energií je to špatné. Cítím velikou únavu, sotva pletu nohama a srdce cítím tlouct až v krku. Nedostatek energie zřejmě ale postihuje celé tělo mozku nevyjímaje. Cítím se apatický, nemám chuť vůbec na nic, nejraději bych jen ležel. Překonávám tuto potřebu a krok za krokem sestupuji do údolí. Cestou nacházím další jablka, neméně kyselá těch včerejších. Přicházím do vesnice Neřežín a na malé návsi nacházím lavičku. Usedám, odpočívám a dávám se do jablka. Nechtíc vyslechnu diskusi dvou žen o tom, jací byli komunisti zlatí a po chvíli trochu s nepochopením vyrážím na další cestu k nádrži. Ani ne po půlhodině vidím začátek přehrady. Tráva okolo je obležena lidmi, přece jen je nádherný prázdninový den, který ke koupání přímo vybízí. Pokračuji po cestě okolo nádrže, cestou procházím klidnějšími částmi s rybáři, až přicházím ke hrázi. Mám rád hráze a tak se kochám technickou pozoruhodností. Pod hrází někdo suší seno a v přepadové čísti hráze kudy, protéká trocha vody, si hraje pár náctiletých. Na konci hráze nacházím malou boudičku Povodí Vltavy a procházím okolo ní na druhý břeh přehrady. Opět procházím okolo obležených pláží až skoro na začátek. Nalézám osamělé místo a usedám na břeh s nohama ve vodě. Dávám si další jablko a vyčerpáním uléhám. Křik okolních koupajících se mě brzo uspává. Probouzím se, když je už slunce slušně nachýleno k obzoru. Obouvám se a mířím namáhavým krokem zpět do vesnice. Chci nalézt přítok přehrady, který teče pravděpodobně z "mojí" lesní přehrady u které jsem trávil dnešní hrůznou noc. Asi po půl hodině se mi to daří, procházím okolo posledních domů a už mě pohlcuje opět hluboký les vojenského prostoru. Nacházím obdivuhodně čistý potůček a využívám jej k napití. Pokračuji dále proti proudu hlavního potoka směrem k přehradě. Dnešní noc mám v plánu trávit na hradě Valdek, který je zapuštěn asi kilometr ve vojenském prostoru a je to odtamtud kousek na místo zítřejšího střetu s Bazem, který pro mě přijede. Procházím okolo zapadlé úpravny vody a za nedlouho měním směr doleva do kopce, kde tuším hrad. Stoupám po kamenitém náspu a po několika stech metrech už vidím jeho základy. Finální kopeček mi dává pořádně zabrat a po chvíli stojím před hradním příkopem, kde kdysi býval padací most. Otáčím se směrem od hradu, procházím malým úvozem a zastavuji se u informační cedule na parkovišti, kde proběhl v pondělí můj výsadek. Pročítám řádky o historii hradu a snažím se alespoň v představách přenést do začátku minulého tisíciletí. Za cedulí nalézám hodně ostružin. Část otrhávám a jím a část si nechávám na zítřejší snídani. Po nasycení si jdu prohlédnout hrad a najít vhodné místo k přespání. Prolézám bývalý hradní příkop a zrekonstruovanými gotickými zárubněmi prostupuji hradbami. Dále jsou jen samé kopřivy a v nich vyšlapaná cesta. Procházím až k věži kulatého půdorysu a dále na bývalé nádvoří. Rozhlížím se dokola a uvažuji, jak to asi dříve vypadalo. Přemístit se tak na pár minut o pár set let dříve… Šplhám na hradby, abych se podíval do kraje. Balancuji asi na metrové zdi hradeb a přede mnou se otevírá široké panorama brdských hvozdů a údolí. Slunce se nezadržitelně blíží k obzoru a vše dostává načervenalý odstín. Usedám a rozhlížím se do kraje. Lokalizuji lesní přehradu a podle ní a lesního průseku u mého příbytku z prvního dne také onu dopadovou plochu, u které jsem dva dny spal. Náhle si uvědomuji, že střelby stále trvají, jen už rány tolik nevnímám. Otáčím se a pohlížím na přehradu, kterou jsem dnes navštívil, z té dálky vypadá jako malá kaluž. Sedím čelem k západu, pozoruji, jak se sluneční kotouč pomalu dotýká nevyšších stromů na obzoru a přemýšlím nad uplynulými dny. Nepodařilo se rozdělat oheň. Byť z velké části díky nepřízni počasí, ale nepodařilo. S ohněm by bylo vše o hodně jednodušší a pravděpodobně by se tak šlo zařídit i na delší dobu. Právě to bylo cílem akce, zjistit, zda by člověk byl schopen dlouhodobějšího pobytu v divočině bez prostředků civilizace. Jednoznačnou odpověď tedy neznám, ale s ohněm by to pravděpodobně šlo. Zajímavé ale bylo zjištění, jak málo člověk zná svoje tělo, či lépe řečeno jeho reakce na nestandardní stavy, například na několikadenní nekvalitní stravu. Představoval jsem si, že se tělo přepne na spalování zásob (tuků) a bude více méně fungovat stejně jako při normální stravě. Měl jsem obavy z toho, že se hlad bude stupňovat až v nějaká muka. Opak je pravdou, hlad přicházel a zase odcházel a nikdy nebyl vetší než kdy jindy, problém byl, že tělo v nouzovém stavu, kdy spalovalo jen tuky nějak přestalo poslouchat mozek, který po něm pořád chtěl nějaký pohyb a jenom by neustále spalo. Problém na tom je, že se takový stav špatně překonává a tak se člověk více a více vyčerpává a vše se začíná nebezpečně cyklit. Z úvah mě vytrhává chlad, který najednou vpadl do kraje následkem úplného zapadnutí Slunce. Sestupuji z hradeb a vybírám místo na spaní. Ulehám uprostřed nádvoří, pozoruji první hvězdy a slibuji si, že si přivstanu a půjdu na hradby pozorovat východ. V zimně, která se snáší do kraje to myslím nebude problém. Zanedlouho opět vidím ISS. Klíží se mi víčka, usínám. V noci se hodně krát budím zimou. Hned jak se udělá světlo, vystupuji na hradby. Je to dobré, slunce ještě nevyšlo. V místech kde jej tuším je už silná záře. Dole v údolí se líně povaluje hustý mlžný opar. Je pořádná zima, ale záře na východě a nádherně modrá obloha slibuje teplo. Sleduji okolní kopce a zanedlouho přes stromy na obzoru vidím probleskovat první paprsky. Uvědomuji si, že jsem takový východ ještě nikdy neviděl. Přibývají další a další paprsky. Záře čím dál více bodá do očí. Sluneční kotouč se vynořuje z lesa obdivuhodnou rychlostí a zanedlouho se odráží od lesa a stoupá vzhůru. Trvá ještě pořádnou chvíli, než začíná hřát. S Bazem mám sraz v 10 hodin. Pokouším se rozdělit oblohu na pomyslné hodiny a odhadnout tak čas. Dlouho ještě sedím a zírám do kraje. Když je slunce asi v třetině cesty k poledni, vydávám se z hradu dolů na parkoviště. Cestou snídám ostružiny a prohlížím si nepoužívaný vojenský autopark a nádhernou roubenku, která stojí nedaleko. Usedám na parkovišti pod dubem a asi za půl hodiny se na druhé straně objevuje Bazovo auto…